Dagmar Magincová Boeken

Karel Hlaváček (1874–1898) je znám především jako sugestivní básník, jeden z nejvýznačnějších představitelů symbolismu a dekadence z okruhu časopisu Moderní revue. Historik umění Otto M. Urban se soustřeďuje především na Hlaváčkovo dílo výtvarné a výtvarně-kritické, představuje jeho charakteristické rysy a výjimečnost, jeho místo v českém i evropském kontextu. Ukazuje hloubku propojení autorovy senzitivní osobnosti, jeho života, umělecké tvorby a stylizace. Kniha obsahuje edici Hlaváčkových textů věnovaných převážně výtvarnému umění. Přináší v reprodukcích téměř v úplnosti jeho výtvarné práce zahrnující zejména kresby, ilustrace, knižní úpravy a výzdoby. Znovu oživuje autoportréty a krajiny duše, snové světy Karla Hlaváčka, jeho nezkrotnou žízeň po něčem novém, lepším, delikátním a subtilním. Počet ilustrací a příloh: 256.

Dva soubory kubisticko-expresionistických povídek.

První příručka určená nakladatelským redaktorům obsahuje manuál redakční práce, typografické minimum pro redaktory, stručnou historii oborů vztahujících se ke knize a přehled základní literatury.

Kolektivní monografi e O protektorátu v sociokulturních souvislostech otevírá díky transdisciplinárnímu pojetí některé nové otázky, týkající se vztahu kultury a společnosti, jež vyvstaly v mimořádných podmínkách nacistické okupace. Jednotlivé studie se soustředí především na tři tematické okruhy: prvním je rozpolcené umění, tedy sama povaha tehdejší existence české kultury (od kolaborující až po ilegální), druhým je zkoumání napětí mezi patosem odporu a alibismem sebeobětování, tedy jisté dvojkolejnosti dobové recepce kultury, třetím tématem je průzkum ideologických filtrů zkoumání protektorátu, odrážejících schémata vyloučení, stigmatizace či tabuizace podle dané ideologické orientace. Všechny kapitoly, zahrnující oblast historie médií, kinematografie, výtvarného umění, architektury, historiografie a literární historie, mají společné těžiště, jímž jsou konsekvence protektorátní reality jak pro tehdejší kulturní a společenský život a jeho pokračování v obdobích následujících, tak pro snahy o jeho pochopení a výklad.

"Pro zvídavého čtenáře i pro historika nejsou nejzajímavější vzpomínky významných postav politické nebo společenské scény, jejichž pozornost nutně poutají události jejich profesionálního života, ale vzpomínky lidí málo známých nebo zcela neznámých, protože ti se nenechávají unést vlastními úspěchy a kariérou, a tak mají možnost pozorněji sledovat lidi a události kolem sebe. Právě v jejich zápiscích, denících a vzpomínkách se uplynulá doba ukáže do všech podrobností, plná maličkostí, ale také myšlenek a nadějí tehdy žijících lidí. K takovým vzácným svědectvím patří vzpomínky Anny Garasjovové, díky kterým lze ruský život v uplynulém 20. století spatřit v novém světle," říká v úvodu ke knize její editor.

Fenomén propagandy průběžně reflektuje historie, sociologie, filozofie, lingvistika, psychologie, ekonomie, politologie nebo nověji tzv. postdisciplinární kulturální či mediální studia. Přítomná kolektivní monografie by k těmto reflexím chtěla přispět zejména svou mezioborovou perspektivou, jež má hned několik předností - především jde o časovou a metodologickou pestrost uchopení a analýzy konkrétních podob a důsledků propagandistických aktivit. Díky tomu je pak možná i konfrontace přímých propagandistických forem a poměrně různorodých forem zastřených (nepřímých), a v neposlední řadě tento přístup umožňuje též poukaz na podmíněnost dobovým kontextem či dalšími rysy persvazivního nátlaku.