Předmluva k titulu Kniha v barvě krve, která však v původní knize nevyšla. Čtenář má tak možnost porovnat, co bylo obsahem pasáží, které vadily natolik, že nesměly v původní knize vyjít.
Materiály z archivů StB vybrali, edičně uspořádali a komentovali Pavel Navrátil a František Stárek Čuňas. Na konci roku 1976 byl samizdatově vydán soubor dokumentů, který zachycuje klíčové události českého undergroundu, zejména soudní řízení s jeho představiteli a jejich reakce ve veřejných sdělovacích prostředcích a mezi disidenty. Tento samizdat, původně bez názvu, se podle barvy obálky nazývá "hnědá kniha". Byla to ojedinělá edice, která se rychle začala opisovat a existuje ve třech postupně rozšiřovaných verzích. První vydání shromáždilo dokumenty a zprávy ze dvou procesů, označovaných jako "případ Plastic People", a pozdější verze obsahují i soudní proces s Janem Princem z roku 1977. Současná tištěná edice vychází z nejširšího, třetího samizdatového vydání z roku 1980, obohaceného o dříve nedostupné dokumenty, které byly blokovány železnou oponou nebo utajeny archivy Ministerstva vnitra ČSR. Tyto materiály výstižně ilustrují fungování totalitního režimu. Edice také obsahuje ukázky zahraničního tisku, které informují o kampani na podporu vězněných. Rozsáhlý poznámkový aparát přináší cenné nové informace.
Fenomén společenského okraje, jenž se v kulturní oblasti projevuje v hudbě, literatuře a výtvarném i jiném umění, má současně také polohu vycházející z širší definice kultury, tedy ve specifickém oblékání, bydlení a životním stylu vůbec. O komunitním způsobu života českého undergroundu a o tom, co s ním souviselo v podmínkách totalitního státu, není obecně známo téměř nic. Tato kniha se tedy pokouší v co nejširší dostupné míře zmapovat historii všedního dne českého undergroundu od šedesátých let až do současnosti a podat svědectví o lidech, kteří pobývali na venkovských usedlostech, tzv. barácích, z nichž se často stala významná centra "druhé kultury". Knihu tvoří rozhovory, texty, které na barácích vznikaly a texty o barácích, faksimile novin a dokumentů Veřejné a Státní bezpečnosti a bezmála čtyři sta fotografií různé kvality.
Během třiceti sledovaných let trvání komunistického režimu (1960–1989) bylo násilí ze strany Veřejné a Státní bezpečnosti vystaveno na deset tisíc mladých lidí z prostředí (proto)undergroundu a punku. Zástupným důvodem pro často až zběsilé brutální fyzické ataky represivních složek se stala účast „závadové“ mládeže na „ilegálních“ hudebních produkcích, respektive provozování vlastní kultury. Celkem 99 mladých mužů a žen bylo odsouzeno k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 75 let…
Na počátku procesu s undergroundem stála celostátní akce „Kapela“, která si za „snadný“ cíl zvolila „vlasatce“, respektive „závadové“ bigbeatové skupiny. Zápas komunistického režimu s nechtěnou hudbou začal ale již o deset let dříve, v září 1964. Brutální zásah v Rudolfově na konci března 1974 navždy proměnil podzemní společenství. Počínaje srpnem 1974 se stranické špičky systematicky zabývaly hudební produkcí, aby rok poté, v říjnu, volaly po likvidaci „druhé“ kultury. Na obojí reagoval plukovník Vladimír Stárek, náčelník X. správy. V listopadu 1975 vydal pokyn k zahájení celostátní akce „Kapela“. Její spuštění mělo ukončit existenci „ideologicky závadných“ skupin a zamezit vzniku podobných těles. Ikona podzemí, The Plastic People of the Universe, byla vybrána za exemplární případ, na němž režim hodlal demonstrovat svoji sílu. Nechtěným výsledkem se stala nejen Charta 77. O deset let později byl normalizační režim konfrontován s „explozí“ rockových, undergroundových, punkových a alternativních kapel. Na základě doposud neznámých archivních materiálů vyvstává před čtenářem zcela nový pohled na zásadní události našich novodobých dějin.
Existuje ještě český underground? Jak mnohotvárný či "mnohotvářný" dokáže být? Publikace představuje fenomén českého undergroundu na základě osudů jeho klíčových osobností. Unikátní rozhovory s deseti představiteli různých undergroundových generací (narozených v rozmezí let 1938-1983) jsou doplněny o historický kontext, doposud nezveřejněné fotografie a dobové dokumenty. Kniha volně vychází z pořadu Z historie undergroundu, který vysílal ČRo 6 v rámci cyklu Hovory o hledání. Tváře undergroundu - to jsou "podzemní celebrity" stojící mimo mediální hledáček. Seznamte se s Binnym Laneyem, Alfrédem, Londýnem, Skalákem, Silvou, Chmelákem, Mauglím, Lábusem, Davidem Puchernou a Rogem. Autentičnost knihy podporuje vložené CD z rozhlasového pořadu.
V úvodu se přibližují dějiny Plastic People v letech 1968–1976, kdy docházelo k importu psychedelického rocku do Československa a formování prvních konceptů kulturních opozic. Analyzován je kontext politicky orientovaného disentu, zejména Charty 77. Následně jsou mapována léta 1976–1986, zaměřující se na sociální roli disentu, hudební tvorbu Plastic People a občanskou angažovanost členů kapely. Detailně jsou sledovány dlouhodobé vazby rockové skupiny na Václava Havla a také perestrojka, která narušila mocenský řád KSČ, včetně štěpení v prostředí druhé kultury. Závěr knihy se zaměřuje na rozpad skupiny, neúspěšnou snahu o legalizaci v roce 1987, formování různých postojových táborů v rámci kapely, vznik Půlnoci a Domácí kapely a cesty Mejly Hlavsy do USA. Kniha je založena na primárních pramenech, včetně dosud nepublikovaných kronik PP, pamětnických rozhovorů s členy (Brabenec, Kabeš, Janíček, Brabec, Michl, Wilson aj.) a dobových písemnostech jednotlivých aktérů. Archivní prameny pocházejí také z provenience Státní bezpečnosti. Výsledkem je zasvěcené pojednání o legendární undergroundové skupině a její době, které přináší nové pohledy na dobře známé skutečnosti.
Ivan Martin Jirous řečený Magor byl kultovní postavou české nonkonformní kultury, vůdčí figurou českého undergroundu, výtvarným teoretikem, spisovatelem, básníkem. Jeho nepřehlédnutelná postava čněla všude tam, kde se zjevila. Měl téměř vždy poslední slovo, vlastní osobitý názor. František Stárek Čuňas, Jirousův dlouholetý přítel, a Marián Cingroš připravili ve své komiksové knize Legendy o Magorovi I. (autoři pracují již na dalších dílech) sérii tří komiksových příběhů, které o Magorovi kolují mezi známými v ústním podání. Jde o svěží, komické (někdy tragikomické) vyprávění, kde není hlavní hrdina líčen jako svérázný člověk, který se díky svému pojímání světa dostává do různých “zvláštních” situací a okolí na něj hledí přinejmenším s podivem. Autorská dvojice Stárek a Cingroš pak nechtěla ukázat pouze legendu Jirouse ve směšných situacích, ale podařilo se ji na pozadí jednotlivých příběhů přiblížit i absurdní společenskou situaci za komunistického režimu i po jeho pádu. Komiksová kniha Legendy o Magorovi I. doplňuje literaturu samotného Jirouse i literaturu, která byla napsána o něm. Magorovské legendy zatím nikdo do knižní podoby nezpracoval a komiks je v tomto případě asi to nejlepší řešení, jak “jiného” Jirouse českému čtenáři představit.
