Vojtěch Kessler Volgorde van de boeken

Kniha kombinuje dvě základní roviny svého účelu: oslavu životního jubilea významného českého historika se snahou o zmapování aktuálních badatelských posunů ve výzkumných dimenzích, jimž se profesor Hlavačka během svého života vědecky věnoval. Tomuto účelu odpovídá i zvolený název publikace, odkazující jak k jubilantově celoživotní vášni pro vlaky, tak k významu železnice pro kontext habsburského prostoru, jenž je pro celou monografii základním definičním rámcem, a v neposlední řadě i k metafoře komplikovaného životního běhu archetypu středoevropského historika. Obě zamýšlené roviny smyslu publikace odráží zároveň i její struktura, přinášející inovativní pohledy na čtyři svébytné výzkumné oblasti, spjaté s moderním vývojem takzvaného habsburského prostoru, tj.: 1) na problematiku institucionální přestavby rakouské monarchie, 2) na otázky obecního a městského života na přelomu 19. a 20. století, 3) na způsoby komunikace a komemorace středoevropských "habsburských“ dějin a 4) na modernizační proměny ekonomické a technologické sféry (post)habsburského prostoru.

Ponořte se do jednoho z nejkrásnějších období v roce – Vánoc. Když jsou noci nejdelší a dny nejkratší, když slunce vrhá své nejjemnější paprsky a krajinu pokrývá třpytivý sníh, přichází čas radosti, nostalgie a pohody. Vánoce, svátky, které okouzlují děti i dospělé, mladé i staré, vás zvou na cestu plnou vzpomínek na dětství, rodinné tradice, vůni cukroví a kouzlo svátečně vyzdobeného domova. Publikace vás provede bohatým souborem vánočních tradic, rituálů a zvyklostí od začátku adventu až po Tři krále. Objevte, jak se během posledních 150 let měnily a jak do sebe zapadají církevní liturgie s dávnými předkřesťanskými symboly. Když pohlédneme na české Vánoce jako na komplexní systém, odhalíme hloubku a rozmanitost jednotlivých kulturních prvků. V neposlední řadě také můžeme prostřednictvím symbolického vánočního jeviště rozklíčovat pojetí a vnímání posvátného v životě současného člověka i lidí předchozích generací.

Bitva u Hradce Králové (nebo také u Sadové či na Chlumu) ze dne 3. července 1866 zaujímá v českém dějepisectví poněkud rozporuplné postavení. Na jedné straně bývá označována za druhou největší bitvu 19. století, resp. největší bitvu, která se odehrála na českém území, je v ní též spatřován začátek cesty, která dovedla Evropu k hrůzám první a druhé světové války. Na druhou stranu bývá válka z roku 1866 rámována jako „válka Němců s Němci“, válka, která se prohnala českými zeměmi a v níž Češi krváceli a umírali za cizí zájmy, aniž by se jim dostalo vděku, jehož se v podobě rakousko- -uherského vyrovnání dočkali Maďaři. Oficiálně se tak bitva u Hradce Králové nestala součástí českého dějinného příběhu, jak byl od sklonku 19. století vyprávěn. S tím však kontrastuje neutuchající zájem širokých občanských vrstev o dějiny válečného roku 1866 a památky tyto dějiny připomínající, který ve východních Čechách vyústil snad až ve formování jisté lokální identity. Autoři se pokusili pře vyprávět příběh královohradecké bitvy z 3. července 1866, a to v úzké vazbě na její reflexi a komemoraci v 19. až 21. století, aby tak doložili, že i toto datum náleží mezi dny, které tvořily české dějiny.

Ze sbírky Databáze dějin všedního dne bylo pro publikaci vybráno 27 nejzajímavějších vyprávění o babičkách z předminulého, minulého a počátku tohoto století. Vzpomínky zachycují babičky tak, jak se jeví v očích svých vnoučat - také již babiček a dědečků. Smyslem edice je dokumentovat podmínky každodenního života. Je to cíl nadmíru aktuální, protože kdo ze střední nebo mladší generace si dnes ještě dokáže představit, jak se žilo v době před zavedením elektřiny, jak se na začátku 20. století pracovalo na zemědělské usedlosti nebo jak se v dobách habsburské monarchie chodilo do školy? Vzpomínky starších lidí na dobu jejich dětství jsou nenahraditelným pramenem pro studium dějin "všedního" dne.

Publikace, vydaná ve spolupráci Společnosti přátel Lužice a Komitétu pro udržování památek z války roku 1866, přináší netradiční pohled na válečný konflikt z roku 1866 optikou malého národa Lužických Srbů. Lužice, jedna z historických zemí Koruny české, byla za této války rozdělena mezi Prusko a Sasko, a muži z jednoho národa,často z jedné rodiny, tak mnohdy rukovali do navzájem nepřátelských armád. Tomuto paradoxu se v knize věnuje nejen několik současných textů, ale především samotní účastníci války, neboť publikace přináší ediční zpracování a překlady devíti bezprostředních svědectví prostých vojáků z obou válčících stran a jedné reportáže na pokračování, které již v roce 1866 vycházely v týdeníku Serbske nowiny.

Kniha Děti křtěné Dunajem, jako součást ediční řady Dějiny všedního dne, čerpá z textů uložených v Databázi dějin všedního dne při Historickém ústavu AV ČR. Je to symbolické poděkování autorům, kteří od poloviny 90. let sepisovali vzpomínky na své dětství ve Vídni, s nadějí, že jejich příběhy poslouží nejen rodinám, ale i dalším čtenářům. Publikace nenabízí vyčerpávající rekonstrukci života české vídeňské komunity, ale spíše symbolický výlet do vzpomínek na místa, která již neexistují, nebo se změnila. Nechceme popisovat Vídeň očima turistů, ale tak, jak ji zažívali obyčejní lidé, naši pamětníci a jejich blízcí. Tento imaginativní výlet je provoněný vídeňskou kávou a pečenými kaštany, s chutí gugelhupfu a leberkäsu, a zvuky tramvaje č. 48. Průvodci nám budou třiadvacet pamětníků specifické „české Vídně“, mikrosvěta uprostřed velkoměsta, kde vyrůstaly „děti křtěné Dunajem“ během meziválečné doby. Vzpomínky byly sepsány po mnoha desetiletích strávených mimo Vídeň, a proto je třeba je chápat jako subjektivní obrazy české Vídně, nikoli jako objektivní popis města. Tyto vzpomínky jsou často specifické, možná naivní, ale o to více bezprostřední, upřímné a lidské.

Publikace přináší edici vybraných vzpomínek na první světovou válku, založenou na Databázi dějin všedního dne Historického ústavu Akademie věd České republiky. Téma války se vykrystalizovalo z prvotních rešerší v této databázi. Editoři se snažili zahrnout texty různé jazykové a literární úrovně od autorů různých sociálních a věkových skupin, aby pokryli co nejširší spektrum prostředí a situací, s nimiž se čeští účastníci války setkávali. Edice obsahuje válečné vzpomínky devíti autorů z různorodého prostředí, jejichž společným jmenovatelem je snaha žít v čase války. Tyto výpovědi mají potenciál ukázat různé tváře Velké války, i když ne všechny. Ego-dokumenty a vzpomínkové prameny představují cenné historické zdroje, které při správném čtení odhalují mnohem více než jen „historická fakta“. Zachycují rozsáhlé galerie vnímání událostí, druhých i sebe sama, a reflektují autorovy znalosti, životní zkušenosti, hodnoty a psychologické reakce. Pomáhají také vysvětlit smysl individuálních činů a tvoří drobné přítoky, které spoluvytvářejí hlavní proud „velkých“ dějin. Mnohost válečných prožitků a vzpomínek, stejně jako možnosti jejich čtení, odráží jak výběr textů, tak samotný název publikace.

Kniha mapuje historii organizované péče o památky z prusko-rakouské války od založení prvního spolku na Královéhradecku Janem Nepomukem Steinským v roce 1866 až po současný Komitét pro udržování památek z války roku 1866. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány lokálním spolkům v severních Čechách, na bojištích u Náchoda, Trutnova, Starého Rokytníku, České Skalice, Dvora Králové nad Labem, Mnichova Hradiště, Jičína, Hradce Králové. Pozornost je věnována i oblasti Moravy a Slezska, éře Ústředního spolku pro udržování válečných pomníků z roku 1866 v Čechách a veteránským spolkům, které také zřizovaly památky týkající se prusko-rakouské války. Zvláštní pozornost je věnována památkové péči v letech 1950-1989, obnovení Komitétu 1866 v roce 1990 a jednotlivým etapám jeho vývoje až do současnosti. Publikace je na rozdíl od knihy Komitét 1866 Péče o válečné památky v běhu staletí vydané v roce 2003 zaměřena především na významné členy jednotlivých spolků a jim jsou také věnovány četné medailonky, které kromě bohatého obrazového doprovodu doplňují text knihy.

První republika přes své poměrně krátké trvání zanechala výraznou stopu v českém i slovenském prostředí mimo jiné i díky propracovanému systému slavení. Kniha popisuje vznik a fungování československého „státního kalendáře“ a jeho recepci v mnohonárodnostním státu. Reprezentovaly ho pravidelné oslavy narozenin prezidenta, Prvního máje, bitvy u Zborova, Jana Husa, svatých Cyrila a Metoděje, svatého Václava, a především den nezávislosti 28. října. Autoři se věnovali i menšinovým svátkům — německému 4. březnu, maďarskému 15. březnu a svátku svatého Štěpána. Kniha prostřednictvím studia svátkové praxe přináší specifický pohled do života v meziválečném Československu.

Články, memoranda, přednášky, rozhovory. Svazek připravili Karel Pichlík a Vojtěch Kessler. Závěrečný díl edice navazuje na předchozí dva svazky a shrnuje Masarykovy texty z roku 1918. Z důvodu tohoto časového vymezení nebylo zcela možné držet se pravidla přijatého v případě předchozích svazků, neboť značná část editovaných textů již nemohla být do konce války publikována. Vydání se dočkaly zejména v poválečné době formou nejrůznějších edic a sborníků. Výjimku tvoří články a interview psané přímo pro dobový tisk. Vedle nich byly také publikovány některé Masarykovy telegramy a memoranda. Rok 1918 představoval vyvrcholení Masarykovy zahraniční akce na jejímž konci stál vznik vytouženého svobodného Československého státu.