Anglista Radek Glabazňa označuje svou dvojjazyčnou básnickou prvotinu za "místopis duše". Reálně existující místa, podle nichž jsou pojmenovány jednotlivé texty sbírky a která jsou provázana s díly a osobnostmi klasické anglické literatury, chápe autor jako osobní duchovní prostory. V nich, za pomyslným a na střepy rozbitým zrcadlem autor tak jako Carrollova Alenka hledá v šedivé skutečnosti dnešní Anglie imaginativní světy s jejich vyprávěným kouzlem a magií. Specifickou polohu i hodnotu knihy představuje autorovo vlastní přebásnění jednotlivých textů do angličtiny.
Druhá sbírka Radka Glabazni signalizuje úkrok od poetiky jeho dvojjazyčné prvotiny „Teď ještě hlavou o střepy“, kde autor hledal inspiraci zejména v místech spojených s jeho oblíbenými literárními postavami a tvůrci. Díky těmto přiznaným asociacím sbírka mířila spíše k „poučenému“ publiku, což je přístup, který autor ve své druhé básnické knize zcela opouští.
Tematicky sevřený soubor textů citlivě zaznamenává novodobé posuny ve vnímání a fungování rodiny. Uvědomuje si znejasnění dříve ostrých kontur otcovské role, s nadhledem přiznává ústup z pozice tzv. „hlavy rodiny“. Dokumentuje stereotypy každodennosti, přiznává vlastní pohodlnost i ztrátu „životní iniciativy“ v souvislosti s hlásícím se středním věkem. Sbírka však není svědectvím o prožívané krizi – spíše konstatuje, že náš život se sice stal pouhou ozvěnou let minulých, na oplátku jsme však (snad) konečně nalezli jeho smysl: zanechali jsme ve světě vlastní „ozvěnu“ v podobě dětí, životní energii jsme předali do další generace.
Název Reverb (angl. „ozvěna“) tak neodkazuje jen do anglicky mluvícího prostředí, v němž se autor profesně pohybuje, nýbrž stává se zde nosnou metaforou.
