Michel Butor Boeken

Published in 1957 and awarded the prestigious Prix Renaudot, Michel Butor's groundbreaking third novel remains the most popular and widely read work of the nouveau roman genre.

One day I went to interview Dan Graham about the legendary John Daniels Gallery in New York, which he ran from 1964 to '65. Right after I arrived, Dan started talking to me about Michel Butor and his fascination with the writer's work back in the 1960s. I merely asked: "And did you ever meet him?" Dan answered: "No. Some people wanted to introduce us, but it never happened." I asked: "And would you like to meet him?" And he said, with his very own smile: "Of course I would." --From the editor's preface In the fall of 2013, Dan Graham and Mieko Meguro traveled with Donatien Grau to a town in the French Alps to meet Michel Butor, one of the foremost innovators of postwar literature. This is their conversation. Michel Butor is a writer. He redefined the genre of the novel, notably with Second Thoughts (1957), further developing new forms with Mobile (1962) and other fundamental works. Dan Graham is an artist. A major retrospective of his work was held in 2009 at the Museum of Contemporary Art, Los Angeles; Whitney Museum, New York; and Walker Art Center, Minneapolis.

Auf der Reise von Paris nach Rom ändert der Erzähler, ein Geschäftsreisender, seinen Entschluß, sich von seiner Pariser Frau scheiden zu lassen und seine italienische Freundin zu heiraten, weil er sich bewußt wird, daß er durch diese zweite Heirat seine erste Ehe nur wiederholen würde. Was die Reflexion auslöst, ist das Lösgelöstsein der Reisesituation, die durch die Unverbindlichkeit der Dinge und die Fremdheit der anderen Personen gekennzeichnet ist. Der Roman ist durchweg ein innerer Monolog in der zweiten Person, der vom Besteigen des Zuges in Paris bis zur Ankunft in Rom reicht. Dieser Monolog wird stimuliert und unterbrochen durch Verschiebungen von Raum und Zeit, den Wechsel von Reflexion und Traum, den Kontrast zwischen der fremden Umwelt und der inneren Entscheidung, durch die Erkenntnis, daß die Dinge, d. h. unser Verhältnis zu ihnen, sowohl eine mythenschaffende wie eine mythenzerstörende Qualität haben. Paris – Rom oder Die Modifikation ist eines der wichtigsten Werke des nouveau roman, der, die Experimente von Proust, Joyce und Faulkner weiterentwickelnd, in einer kritischen Auseinandersetzung mit dem traditionellen Roman ein adäquates Ausdrucksmittel sucht.

V moderní literární tvorbě stále více vystupuje do popředí fakt, že kritika je neoddělitelná od tvorby samé, že představuje reflexní doplněk tvorby, že v ní dochází k autorově sebeuvědomování. Tato tendence je velmi výrazná u mladého, ale již uznávaného francouzského spisovatele. Butor ve svých esejích zaujímá teoretický postoj k tomu, co se v románech snaží řešit prakticky – ke vztahu člověka k tvorbě a tvorby k světu. Používá přitom obvyklých metoda postupů inspirace, takže ať již předmětem jeho úvah je dílo Balzacovo, Racinovo, Proustovo, Joyceovo či Poundovo, jsou eseje strhující četbou, tvorbou i zamyšlením nad ní.

Dans l'oeuvre au long cours de Michel Butor, la poésie a pris une place toujours plus vaste, à la mesure de son formidable appétit de découverte et d'expérience, à la mesure de l'immense liberté qui l'anime : les formes, les bruits de langue, les images, les méditations explosées, les improvisations érudites trouvent spontanément place au sein de compositions qui tiennent de la symphonie, de l'oratorio, voire de la fresque. Butor sait manier le langage comme un peintre sa palette ou un musicien son instrument, il veut tout signifier, tout suggérer, tout recréer, qu'il s'agisse d'un tableau, d'une mélodie ou d'un périple en eaux profondes. Sans doute faudra-t-il un jour lire l'ensemble de ses compositions comme un défi de démiurge acharné à réinventer la Création, avec çà et là des notes vibrantes et pures, des soupirs d'anges ironiques, des pensées abyssales et le désir d'un horizon d'écriture pareil à un écho qui n'en finirait pas. Dans ce volume de Poésie/Gallimard, Michel Butor nomadise à travers son oeuvre immense et compose le parcours d'écriture qu'il entend partager aujourd'hui.

Román v Butorovom ponímaní vyjadruje štruktúru nášho videnia sveta – nie je a nemôže byť opisom sveta. Úsilie interpretovať skutočnosť ide ruka v ruke s hľadaním a analýzou spôsobov tejto interpretácie, s úvahami o problémoch a ťažkostiach, ktoré ju sprevádzajú. Román teda smeruje k sebaobjasňovaniu, stáva sa akousi kritickou štúdiou o sebe samom, permanentným výskumom. Butorov román Bludisko času je príbeh o osamelosti cudzinca vo veľkom priemyselnom meste na severe Anglicka. Detektívna zápletka síce udržiava do istej miery chvíle napätia, no keďže nevyústi do nijakého rozuzlenia, slúži len na podčiarknutie zložitosti reality v čase, na zvýraznenie pocitu splývania minulosti s prítomnosťou, pocitu, že nič sa nekončí a neuzatvára.