Pavel Barša Boeken

Antiliberální obrat ve střední Evropě vzbudil živou odbornou diskusi, k níž tato kniha přispívá poskytnutím neotřelé perspektivy. Nedávný neliberální vzestup je často připisován slabě zakořeněnému liberalismu v kontextu nedokončeného přechodu nebo naopak dokončení transformačního procesu, v němž se populisté obracejí proti svým někdejším učitelům ze Západu. Aniž by oddělovali střední Evropu od globálních trendů, hledí autoři této knihy na změnu politické dynamiky „popřístupové“ střední Evropy prizmatem kulturních válek. Konflikty o hodnoty, symboly a společenské normy poznamenaly 21. století nápadně podobným způsobem napříč střední Evropou. Do jisté míry nahrazují starší socioekonomické štěpení pravice a levice a zároveň zdůrazňují témata jako pohlaví, identita, suverenita a globalizace. Všechny středoevropské země prošly po uprchlické krizi v roce 2015 hluboce polarizujícími epizodami a některé dokonce ještě dříve. V některých národech jsou spojeny se silným národně-konzervativním projektem, s náboženstvím nebo s traumaty z minulosti, ale neexistuje žádný jednoduchý vzorec. Kniha studuje kulturní politiku v široce pojaté střední Evropě – Polsku, České republice, Slovensku, Maďarsku, Rakousku a Chorvatsku – a ukazuje různé formy kulturních válek po roce 2010 i jejich základní logiku.

Diskuse o povaze románu nejsou věcí minulosti. Naopak, skýtají prostor pro přemýšlení o dnešku. Klimatická a koronavirová krize mají vedle svých bezprostředních, doslova fyzických dopadů i jeden překvapivý důsledek filozofický. Jak lze ve světě, kde každé soukromé rozhodnutí ovlivňuje planetu či veřejné zdraví, utvářet společné politické vize budoucnosti? Podobně jako byly revoluční narativy dvacátého století — fašismus a komunismus — pohřbeny svým vlastním tragickým uskutečněním, tak neoliberální víru v neomezený trh a svobodu individualit podkopává omezená kapacita planety a znovuobjevená křehkost lidského zdraví. Do politiky vstoupily neživé entity a smrt. V legitimizaci revolučních i liberálních ideologií minulých dvou staletí hrál klíčovou roli způsob propojení individuálních a kolektivních příběhů, jenž stojí také v centru myšlení o románu Milana Kundery. Kundera vychází z hegelovského pojetí, které pro potřeby komunistické ideologie adaptoval filozof György Lukács. Pro odpovídání na politické výzvy dneška se však lépe hodí antihegelovské koncepce románu a dějinnosti formulované Michailem M. Bachtinem a Erichem Auerbachem.

V této studii je feminismus pojat jako jedna z variant kritiky moderního humanismu, který postavil člověka a jeho rozum do středu světa jako jeho pána. Feminismus reprezentující široký myšlenkový proud autor na jedné straně ohraničuje psychoanalýzou a na druhé poststrukturalismem, jež se významně odlišují v chápání vztahů mezi mužem a ženou - přírodou a kulturou. V knize jsou systematicky vyloženy základní témata, směry a autorky vyrovnávající se v teoretickém feministickém myšlení kriticky s těmito ohraničujícími vědeckými směry. Panství člověka-muže nad přírodou a ženou je postaveno na privilegovaném postavení "falické touhy" v rámci moderní civilizace - na její hegemonii v gramsciovském smyslu. Podvracení tohoto panství vyžaduje podvracení této "hegemonie" a rozvoj diskrursivních a kulturních konfigurací napájených touhou nefalickou, jejíž šifrou je "ženskost" - le féminin.

Kniha věnovaná Michelu Foucaultovi se skládá ze dvou částí. V první se Pavel Barša zabývá Foucaultovou politickou filozofií. Foucault bývá díky své kritice modernity zařazován mezi postmodernisty, kteří odmítají osvícenství. Barša naopak chápe Foucaultovu politickou filozofii jako radikalizaci osvícenství. Je-li osvícenství kritikou mýtů a strháváním model, pak ho Foucault dovádí jen o krok dál, když strhává modlu moderního rozumu a vysmívá se kultu člověka. Josef Fulka se zaměřil na texty, které Foucault věnoval literatuře a kterým se interpreti obvykle vyhýbají, neboť jsou v rámci jeho díla považovány za marginální. Vezmeme-li je však jako celek, zjistíme, že nejde o standardní interpretaci literárních děl, ale že zároveň nastiňují velmi svébytnou teorii subjektu i jeho vztahu ke světu a k jazyku, která nám umožňuje v mnohých ohledech objasnit jak Foucaultovo dílo, tak i jeho rezonanci s díly jinými.

Diskurz o údajné „dekadenci“ evropské kultury na konci 19. století se často spojoval s představou, že příčinou tohoto úpadku je narůstající vliv Židů a že „obrození“ se tudíž neobejde bez jejich vyloučení. Na příkladech vybraných středoevropských intelektuálů židovského původu a německého jazyka podává kniha přehled náhradních kolektivů a projektů, k nimž se Židé vyhánění z německého národa a německé měšťanské kultury uchylovali. Tyto židovské odpovědi na nástup antisemitismu a (jím ohlašovanou) krizi liberalismu nechává kniha komunikovat s analýzami toho, jak se diskurz „dekadence a obrození“ propojoval s „židovskou otázkou“ v prozaickém i esejistickém díle Thomase Manna.

Yara Abu Aataya, Yasar Abu Ghosh, Lucie Alalu, Pavel Barša, Lamis Bartůšková, Khalilová, Markéta Hrbková, Nadia Kotaishová, Tereza Langrová (ed.), Filip Outrata, Šádí Shanaáh, David Scharf, Prokop Singer Trochu jako deník doby, trochu jako společná terapie. Tento sborník nepřináší ucelenýobraz dějin. Vznikl jako reakce na v Česku neviditelné utrpení Palestinců, jako součást kulturní intifády proti snaze vymazat palestinský příběh. Prostřednictvím rodinných příběhů několika Palestinek žijících v Česku nebo Čechů s kořeny v Palestině přinášíme palestinský pohled, který je v českém veřejném povědomí zoufale málo zastoupen. Několik dalších autorů a autorek potom v knize zprostředkovává další kontext povahy okupace, židovské zkušenosti ve vztahu k Izraeli nebo střetu dvou historických pamětí – kolonialismu a holocaustu. Od října 2023 se může zdát, že na širší souvislosti nebo empatii není v české debatě prostor. Tímto sborníkem společně bojujeme proti hlubokému pocitu odcizení. Vysvětlujeme naše pozice, kritizujeme současný stav a promýšlíme alternativy s cílem vytvářet porozumění tváří v tvář probíhající katastrofě v Palestině.

Příliv kulturně cizorodých přistěhovalců vzbuzuje na obou stranách Atlantiku obavy z úpadku národních kultur a otevírá dveře xenofobii a asimilacionismu. Teroristické útoky v USA a v Evropě dále posílily tento trend a posunuly téma přistěhovalectví do středu pozornosti médií. I Česká republika se v průběhu 90. let proměnila v přistěhovaleckou zemi de facto. Jak odpoví na tuto skutečnost? Jako liberální stát se stěží může imigraci zcela uzavřít, může ale volit mezi alternativními přistěhovaleckými strategiemi.

V posledních pěti letech se antiglobalizační hnutí snaží zpochybnit současné uspořádání světové ekonomiky a mezinárodních institucí. Tato kniha chápe hnutí jako poslední výhonek procesu politizace, který od počátku charakterizuje moderní společnost. Tento proces začal v 17. století, kdy otcové liberalismu zpochybnili božský nárok panovníků na trůn, čímž se státní moc stala změnitelnou. Liberalismus depolitizoval ostatní sociální sféry, což Marx a jeho následovníci kritizovali, když upozornili na politický charakter kapitálu. Marxismus se pokusil politizovat ekonomiku jako hlavní zdroj panství a útlaku, avšak toto chápání ztratilo přesvědčivost na počátku 20. století. V průběhu minulého století politizovali jak liberálové, tak marxisté i sféry, které byly dříve považovány za „nepolitické“. Feministky, studentské hnutí a ekologické hnutí začaly zpochybňovat mocenské vztahy v různých oblastech. Hnutí proti ekonomické globalizaci nyní otevírá diskusi o uspořádání mezinárodních ekonomických vztahů, z nichž profituje jen menšina populace. Kniha přehledně reflektuje teoretické koncepty politizace a ukazuje, jak politizace různých sociálních sfér vytváří podmínky pro pluralitní vyjednávání, do kterého se zapojují i dříve vyloučení. Nová sociální hnutí usilují o to, aby rozhodnutí v těchto sférách byla podložena dobrovolným souhlasem těch, kterých se týkají.

Nová kniha prof. Pavla Barši Síla a rozum si klade dva úkoly. Prvním je představit protiklad mezi realismem a idealismem tak, jak se artikuloval v moderním politickém myšlení. Druhým úkolem je zasadit tento protiklad do takového rámce, v němž se symbolické referenční body obou pozic – síla a rozum – již nebudou jevit jako alternativní principy politického jednání, nýbrž jako jeho dva vzájemně spjaté momenty.

Brilantní práce našeho předního politologa popisuje kulturní zdroje, historické příčiny a ideologický kontext amerického neoimperialistického obratu, jenž spustil současnou krizi severoatlantického spojenectví.