Olga Barényi Boeken

Anotace. Kdo čte anotace? Všichni je chtějí či musejí číst. Knihkupci, učitelé, novináři. I vyhledávače. Redaktoři je neradi píší. Autoři jak kdy. Napsat knihu není jako napsat anotaci. Čtou anotaci postavy z knihy? Co si o ní asi myslí? Co si mohou myslet Viktor a Pavla o Románu? Mohou žárlit jeden na druhého? Anotace mne zmínila dříve! Nebo může žárlit autorka? Že jsou postavy v anotaci a díle zmíněny důrazněji než ona? Může postava jednat jinak, než by autorka chtěla? Může milovat jeden třetího a jednat proti vůli nemilovat? Autorku bychom neměli pominout. Co o ní víme? Může si česky píšící německá autorka vybrat pro vydání bytostně experimentálního a přitom čtenářsky velmi atraktivního románu „vhodnější dobu“, než je jaro 1945? Ukončit tak úspěšnou sérii beletristických a dramatických děl a pak takříkajíc zmizet v dějinách? V dějinách literatury minimálně na pár desetiletí. Může si anotace přiznat, že neumí v pár řádcích anotovat „podivný román. Nejpodivnější, o jakém jsem kdy slyšela“ (Román, s. 114)? – Druhé vydání po sedmdesáti letech vychází jako devátý svazek edice Skrytá moderna s úvodní studií Vladimíra Papouška, který autorce věnoval již samostatnou knižní monografii Věž a království. – Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.

Román autorky, o jejíchž životních osudech se skoro nic neví, vypráví o dnech Pražského povstání v květnu roku 1945. Autorčin pohled, založený na osobních vzpomínkách, je mírně řečeno velice neobvyklý. Popisují se v ní krutosti páchané Revolučními gardami nejen na německém civilním obyvatelstvu, ale i na Češích, kteří jen v nejmenším nesouhlasili s tím, co gardisté provádějí, a proti jejich řádění se postavili. Hlavním viníkem těchto hrůz byl podle autorky Pražský rozhlas, který svým bezdůvodným štvaním způsobil, že v těch několika dnech přišly o život desítky tisíc lidí. Památný boj o rozhlas byl podle ní jen zinscenovanou provokací, jež měla vyvolat vražedné běsnění a rabování. Květnové povstání bylo v jejích očích motivované pouze mstou, potřebou kolaborantů zamést za sebou stopy a ambicemi těch, kteří v konci války spatřovali možnost, jak se dostat k moci a bohatství.