Jan Bělíček Boeken

Tekutost, těkavost, chaos, zmatení, roztříštěnost, nejistota, úzkost, krize, polarizace – těmito slovy často popisujeme dnešní svět. Když literární kritik a novinář Jan Bělíček přemýšlel, jaké slovo vystihuje naši současnost nejlépe, vyskočil na něj zničehonic podivný výraz „murmur“. V hučení murmusu bývá těžké se zorientovat. Jak na nej reaguje současná beletrie? Pokulhává literatura za realitou, nebo i v dnešní próze můžeme najít odpověď na to, jak se vymanit z chapadel murmuru? Jan Bělíček se ve své svébytné čítance současné beletrie zabývá tématy jako gender, úzkosti nebo rasa a hledá jejich odraz v dílech současných autorů, například Eleny Ferrante, karla Oveho Knausgarda, Édouarda Louise či Sally Rooneyové.

Co víme o dnešním Rusku a odkud se to vzalo? Rozhovor s kulturním historikem Tomášem Glancem. „Rozhodně jsem nečekal, že by mohla nastat válka takového rozsahu a myslím si, že to nečekal nikdo nebo skoro nikdo. Ruská propaganda už před válkou chrlila tolik agresivních blábolů, že se staly jakýmsi folklórem. Tu Rusové znovu dobývají Berlín či Varšavu, tu obnovují svoji sféru vlivu v rámci hranic SSSR či celého sovětského bloku. Jednou zbavují USA jejich výsadní pozice v globální politice, podruhé vytvářejí s Čínou a Íránem nový svět tradičních hodnot bez gayů, leseb a politické opozice. Působilo to jako bájné mlžení nebo ideologické vizionářství. Dnes víme, že to bohužel mysleli vážně. A v případě Ukrajiny se ukázalo, že řadu z těch nesmyslů o Antirusku a genocidě, které se do veřejné debaty zaváděly od roku 2004, establishment v určitou chvíli velice rychle transformoval do válečné doktríny a zahájil bombardování. Kdo to čekal a věděl, ať ukáže, kde to popsal a pojmenoval. Možná takové případy existují, ale myslím si, že pokud vůbec, tak jsou velice ojedinělé.“ (ukázka z kapitoly Zvrat, s kterým nikdo nepočítal)

Proč naše země stále nevzkvétá Koronavirová pandemie v plné nahotě ukázala ochablé tělo Česka. Stát není pořádně schopen postarat se o své chudé, nemocné a ohrožené. Navzdory novinovým komentářům však nejde o selhání té či oné vlády, toho či onoho politika. Kolabující zdravotnictví, porouchaný sociální systém i vyosené školství jsou důsledkem jejich dlouhodobého odsouvání na vedlejší kolej, ať už kvůli ústupkům průmyslové a ekonomické lobby, nebo z čisté ignorance a politické pohodlnosti. Nad čím se v době konjunktury daly přivírat oči, to se v době krize hlasitě ozývá: v hroutících se nemocnicích, absurdních exekučních výpisech i na křičících náměstích. Stát v rozkladu reportážní formou zachycuje dopady dlouhodobé politické rezignace na koncepční řešení oblastí, které možná nemají okamžitý ekonomický potenciál, avšak zásadně určují podobu a důstojnost života v Česku. Za abstraktními slovy jako zdravotnictví, vzdělávání, péče nebo kultura totiž vždy stojí živý člověk a jeho příběh.