Nová knížka Michaely Kalivodové (*1990, roz. Kašičkové) je deníkem jedné manželky a matky dvou dětí v roce 2020. Vaření, práce, s dětmi na hřiště, covidová opatření, vzpomínky na nedávný románek s klukem s kytarou, snaha o fungující manželství, zase vaření a zas s dětmi ven. Manželství? Želmanství?
*Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus*, zazní v knížce studentská hymna. Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice?
Ilustrovaná sbírka básní je určena malým čtenářům nebo těm, kdo jsou ochotni je svým malým s láskou předčítat. Básničky se z většiny vyznačují humorem a vtipnou pointou. Jejich hlavní hrdinové - malá či větší zvířátka, zvířátka ze zoo, z volné přírody nebo domácí mazlíčci - mnohdy provádějí různé lumpárny. Někdy jsou pyšní a marniví, občas se navzájem škádlí a zlobí. Laskavé ilustrace Marcely Jaklové ale vystihují jejich skutečnou přívětivou podstatu a naznačují pravdivost onoho příslovečného: oko, do duše okno.
Michaela Kašičková se nám představuje s poezií přímočarou, hutnou, plnou minipříběhů. Její básně jsou charakteristické notnou dávkou sebeironie a humoru, ovšem naproti tomu i lidských soukromých dramat. Témata čerpá z pozorování každodenních epizodek, které se odehrávají všude kolem nás. Díky pozorovacímu talentu dokáže z každodenních všedností stvořit skicu plnou života.
Ve stáří se celý svět mění v místo plné lítosti. Aspoň pro někoho. Hlavní hrdinkou příběhu je životem poznamenaná stará žena, pro niž je rodina nade vše a své děti a vnoučata bezmezně miluje a láskyplně rozmazluje. Skrz zdánlivě obyčejné všednodenní historky a postřehy ale probleskává temná minulost, která v ženě vyvolává znovu a znovu pocity viny a studu. Přeje si, aby mohla změnit již nezměnitelné a zoufale touží po odpuštění za neuvážená životní rozhodnutí, která ovlivnila celou její rodinu. Zároveň se bojí o něj poprosit, protože je přesvědčená, že na něj nemá nárok. Ořechy na cukroví jsou citlivým příběhem o stáří, rodině, závislostech, nejistotách a o umění odpouštět – a to především sám sobě.
Zuzce táhne na třicítku a už čtyři roky prakticky přešlapuje na místě. Pracuje ve stejné kanceláři, má stejného přítele, stejné problémy v rodině a s její pěveckou kariérou to taky nevypadá valně. Není se svým životem spokojená, ale nemá energii ani vůli něco změnit. A navíc vlastně ani sama pořádně neví, co chce. Spolehlivého Martina, který ji miluje daleko víc než ona jeho a udělal by pro ni první poslední? Práci v kanclu, která ji nenaplňuje, ale živí ji? Sem tam vystupovat s kapelou, která skončila u hraní na plesech? Může se s tím spokojit? Anebo je to přece jen málo?