Kniha Dějiny Liberce představuje severočeské město, které se od 16. století, kdy získalo městský znak a začali v něm působit první soukeníci, zvolna rozvíjelo jako město poddanské.
Průmyslová textilní výroba v 19. století z něho učinila významné průmyslové centrum habsburské monarchie. V souvislosti s formováním moderních národů, nacionalizací společnosti a česko-německým soupeřením se Liberec zároveň stal nejvýznamnějším německým centrem v Čechách s vyspělou samosprávou a nezanedbatelnými politickými ambicemi. Dramatický vývoj ve 20. století přinesl městu zlomové změny, které tato kniha přibližuje až do roku 1990.
Druhá světová válka přinesla milionům lidí utrpení, svým rozsahem i formami v dějinách dosud nepoznané. Tažení nacistického Německa a jeho spojenců a z něj vyplývající okupace řady zemí doprovázená mnoha brutálními projevy vyvolala potřebu vyrovnat se s tímto obdobím, vypořádat se sválečnými zločinci, ale i s domácími zrádci a kolaboranty, byť hranice mezi kolaborací a rezistencí byla často tenká. Publikace si klade za cíl přispět k poznání procesu poválečné retribuce, který představuje velmi komplikované a často i bolestivé téma. Zabývá se jeho mezinárodními konsekvencemi, aplikací retribuce vůči národnostním menšinám a jejím průběhem ve vybraných regionech i reflexí ve filmové tvorbě.
Publikace si klade za cíl charakterizovat podobu retribuce v konkrétním městě
a jeho regionu. V Liberci, bývalém hlavním městě Říšské župy Sudety, otázka
potrestání válečných zločinců a kolaborantů výrazně rezonovala. Text vychází z
rozsáhlé analýzy pramenů nejrůznější povahy a jejich komparace s poznatky
získanými z odborné literatury.
Kniha historičky Kateřiny Portmann a kolektivu autorů a autorek z TUL (Kateřina Portmann, Tomáš Petrů, Jitka Pánková, Ondřej Sladký, Sabina Korosová, Veronika Rohlíčková, Tomáš Bendásek) mapuje osudy několika libereckých rodin, jejichž členové zahynuli v soukolí nacistických továren na smrt. Věnuje se i osudům těch potomků, které se podařilo zachránit včasným vysláním do exilu.
Žili v Liberci, pracovali, vychovávali tu své děti. Patřili mezi vážené občanky a občany města, podíleli se na jeho rozkvětu. Většina z nich se hlásila k německé národnosti. Nic z toho je ale nemohlo zachránit před zvrácenými rasovými zákony nacistického Německa. Ze 771 libereckých mužů, žen a dětí, označených za Židy/Židovky, přežilo druhou světovou válku pouze 55. Kniha kolektivu autorů a autorek, převážně z liberecké katedry historie TUL, pod vedením historičky Kateřiny Portmann přibližuje životy několika z nich. Můžete s nimi prožívat chvíle, kdy se jim dařilo, stavěli si vily a posílali své děti na studia. O to děsivější jsou pak jejich další osudy – od nuceného odchodu z libereckého domova přes rostoucí obavy a marné snahy o emigraci až k transportům na smrt. Kniha je alespoň symbolicky vrací do paměti města, domů.
Prakticky po celou dobu existence komunistického režimu byla perzekuce jeho odpůrců součástí politiky vládnoucí Komunistické strany Československa. Vrchol těchto perzekučních opatření představovaly trestněprávní postihy, které se dotkly tisíců československých občanů. Předkládaná publikace si klade za cíl přispět k hlubšímu poznání tohoto tématu. Vedle úvodního textu obsahujícího obecné shrnutí trestněprávní perzekuce v letech 1948–1989 zde nalezneme studie mapující zneužívání poválečného retribučního soudnictví, zákulisí fungování Státního soudu, proměnu charakteru trestněprávní perzekuce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a postihy za různé formy verbálních projevů v období tzv. normalizace. Součástí knihy je i rozsáhlá edice dokumentů přibližující na různých typech zpráv pohled speciálního odboru Generální prokuratury ČSSR na tzv. protistátní trestnou činnost v Československu.
Československé státní hranice a jejich ostraha hrály klíčovou roli ve vývoji pohraničních regionů ve druhé polovině 20. století. Politické, sociální a národnostní změny v prvních poválečných letech se nejvíce projevily právě zde. Původní německy mluvící obyvatelstvo bylo většinou vysídleno a nahrazeno obyvateli slovanského původu. Železná opona, která po druhé světové válce rozdělila Evropu, a nový režim na státních hranicích ovlivnily život všech obyvatel Československa. Vytvoření zakázaných a hraničních pásem vedlo k další selekci lidí a jejich nucenému vysídlování. Obyvatelé pohraničí čelili realitě, že přirozené mezistátní hranice se staly nepřátelskými. Publikace se snaží přispět k hlubšímu poznání vlivu hranic na život obyvatel v letech 1945–1989, a to jak legálního, tak ilegálního překonávání. Skládá se ze tří částí: první obsahuje příspěvky o životě v pohraničí, druhá se zaměřuje na případové studie překračování hranic, a třetí blok se věnuje didaktickému zpracování tématu hranic a železné opony a jeho zobrazení ve filmu.
Jaroslav Pažout a Kateřina Portman (Lozoviuková) editoři přinášejí publikaci zaměřenou na perzekvované a marginalizované skupiny obyvatel v Československu v letech 1945–1989. Kniha se zabývá existencí občanů druhé kategorie, což je charakteristické pro nedemokratické režimy, ale i pro demokratické země. Obsahuje studie různých skupin „nechtěných“ obyvatel, počínaje obtížným postavením německých obyvatel po jejich nuceném transferu a proměnlivostí kategorie československého „(pracujícího) lidu“. Dále se věnuje osudu skupin definovaných národnostním původem, přičemž subjektivní vnímání často nehraje roli.
Texty popisují situaci německého, maďarského, romského a rusínského obyvatelstva. Zmiňuje se také vzpomínání osob židovského původu na holocaust. Další část se zaměřuje na perzekuci v komunistickém Československu a využívání nesvobodných pracovních sil v uranovém průmyslu. Publikace analyzuje přístup státu a veřejnosti k homosexuálům a osudy knih zabavených státně nespolehlivým osobám. Poslední blok se věnuje didaktice a filmové vědě, reflektuje problematiku identity v historickém vzdělávání a zkoumá český film v období normalizace a tvorbu Jana Procházky.
Protektorát Čechy a Morava, Slovenská republika, Říšská župa Sudety a další odtržená československá území v letech 1938/39–1945
Předkládaná publikace si klade za cíl přispět ke komparaci politického, hospodářského a sociálního vývoje v různých částech československého území od rozpadu společného státu v březnu 1939, resp. v případě území odtržených od Československa mnichovskou dohodou a vídeňskou arbitráží od podzimu 1938, až do skončení druhé světové války. Vedle obecnějších shrnujících textů pro jednotlivé oblasti v ní nalezneme studie k arizaci v protektorátu (průmyslové podniky, kinematografie) a na Slovensku či k postavení žen pracujících v protektorátním průmyslu a slovenských dělníků. Kniha obsahuje též studie věnované filmové reflexi daného tématu a možnostem jeho didaktického zpracování.
