Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.
Text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vyd. v nakl. Svoboda z r. 1969.
V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: Co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí? Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…... celý text
Biografie Karla Hofmana Československý malíř Karel Hofman vystavuje v Bologni galerii Sagittario krajiny a fantazie, které jsou zcela naplněny vůni střední Evropy a na nich je patrný vliv expresionismu .Jde především o obrazy jež vyvěrají z lidových tradic z nichž čerpal též Marc Chagall Zde lyrismus některých velkých obrazů venkova svou vůni zdůrazňující proměny ročních období tlumočených působívě tichou hrou barevných skvrn tu zase tichý vkus obrazu fantazie vkus který není naivním uměním , ale má společnou malířskou kulturu již jsou neseny jeho krajiny Tato kultura a světelnost jeho obrazů nám vysvětluje jeho pobyt v Itálii. V ní jakoby zaznívaly vzpomínky na jas římského nebe. 43 černobilých a 19 barevných reprodukčních ďila Karla Hofmana. Cizojazyčná kniha,Čeština, němčina,angličtina,ruština, francouzština
Based on Machiavelli's own first-hand experience as an emissary of the Florentine Republic to the courts of Europe, 'The Prince' analyses the usually violent ways by which men seize, retain and lose political power.
'The room was filled with a blinding light. She was paralysed by fear, fixed still in her chair for a long moment. Everything fell.' 2015 is the 70th anniversary of Hiroshima, when, on 6 August at 8.15am, an atomic bomb was dropped, killing one hundred thousand men, women and children in its white fury. John Hersey's spare, devastating report on the attack was first published in the New Yorkerin 1946. Written in the immediate aftermath of the disaster, it chronicles what happened through the eyes of six civilians. It is a classic piece of journalism, and a defining moment of the nuclear age. 'One of the most powerful writers of modern times.' Washington Post
'He too began to chase the great pierrot through the corridors of the château...' A novel of desperate yearning and vanished adolescence, the story of Meaulnes and his restless search for a lost, enchanted world has the atmosphere of a dream and the purity of a fairy tale. A new series of twenty distinctive, unforgettable Penguin Classics in a beautiful new design and pocket-sized format, with coloured jackets echoing Penguin's original covers.
Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?
