Jiří Pernes Volgorde van de boeken

Východiskem publikace jsou dramatické události roku 1956 – odhalení Stalinových zločinů na XX. sjezdu KSSS, bouře polských dělníků i protikomunistické povstání maďarského lidu. Ukazuje, jak se vládnoucí KSČ snažila situaci stabilizovat násilnými prostředky i kroky vedoucími ke zvýšeníživotní úrovně obyvatel. Přibližuje tak významné okamžiky vývoje, jako byla volba Antonína Novotného prezidentem republiky v roce 1957, třídní a politické prověrky o rok později, sebevražda ministra Šlechty a jeho manželky, dokončení kolektivizace zemědělství, ale i tak významný úspěch, jaký představovala československá expozice na světové výstavě v Bruselu. Práce končí vyhlášením Československé republiky socialistickým státem v roce 1960. Tento zdánlivý triumf komunistického režimu však v sobě nesl zárodky dalších problémů, které vyvrcholily reformním hnutím šedesátých let.

Kniha se zabývá strategií Spojených států amerických směřující k osvobození zemí za železnou oponou a okolnostmi vzniku studené války. Popisuje roli Výboru pro svobodnou Evropu a exilových organizací, které západní velmoci nikdy neuznaly jako exilové vlády – jako tomu bylo během druhé světové války. Původní badatelská práce historiků Pavla Palečka, Jiřího Pernese a Martina Nekoly se stala aktuální v momentě, kdy Rusko podniklo útok na Ukrajinu a vyvolalo v Evropě největší konflikt od druhé světové války. Rusko se dnes vrátilo k imperiálnímu myšlení, které bylo vlastní Sovětskému svazu už během studené války, kdy východní blok soupeřil s demokratickým světem.

Opojnou radost z osvobození v květnu 1945 provázely naděje, že se podaří vybudovat republiku svobodnou, sociálně spravedlivou a také zabezpečenou před jakýmkoli příštím vnějším i vnitřním ohrožením. Prezident Beneš se triumfálně vrátil z exilu do Prahy jako symbol vítězství i kontinuity s meziválečnou první republikou. Sám však hovořil především o národní revoluci. Její součástí byla tvrdá odplata – zejména na Němcích a kolaborantech. Četných násilností se po řadu měsíců dopouštěli také rudoarmějci – osvoboditelé ze země, jež měla do budoucna garantovat československou bezpečnost a jejíž „přání“ bylo radno plnit. Nabádali k tomu především komunisté, kteří se ve všeobecně zradikalizovaných poměrech orientovali nejlépe. Voliči v českých zemích z nich v květnu 1946 učinili výrazně nejsilnější politickou sílu v Československu. KSČ tak získala ideální pozici k přípravám na úplné převzetí moci a destrukci limitované demokracie třetí republiky.

"Právě jsem se vrátil z Hradu." To zná asi každý. Ale co komunistický premiér Klement Gottwald na Hradě po prezidentovi Edvardu Benešovi vůbec chtěl? Také asi každý ví, že Československo vzniklo 28. října 1918. Ale jak, proč a za jakých okolností? To všechno se ve stručnosti dozvíte z knihy Století ČSR. Stejně jako pochopíte další zásadní okamžiky české historie, jako například Mnichov ’38, druhou světovou válku, únor ’48, pražské jaro či listopad ’89. Ale přibližuje i řadu dalších světových událostí, které měly zásadní vliv na vývoj 20. století. Od bolševické revoluce v carském Rusku přes světové války následované studenou válkou až k pádu komunismu, rozpadu Sovětského svazu a dalším. Pro knihu nejsou stěžejní data, ale souvislosti. A proto je i zobrazení a řazení textů a obrázků velice názorné ve velmi přehledném leporelu. Stejně jako graf výsledků voleb, který provází celou historii ČSR, ČSSR, ČSFR a ČR. Velice názorně pak dobu a celý vývoj republiky ilustruje stručná historie pozoruhodné rodiny autora. Kde pradědové a dědové bojovali ve válkách a jejich děti, a později i oni, proti komunismu. Ač ho někteří předtím pomáhali budovat. Budete překvapeni, jak to přiblíží dobu, v níž žily všechny rodiny, včetně vaší. A v knize je dost prostoru i na zmapování její historie. Budete překvapeni, jak těžké životy naši předci měli, ale také jak vlastně nedávno jsme se oddělili od Rakouska-Uherska.

Tak hladký průběh převratu v roce 1948 nečekali ani komunisté. Prezident Beneš se nakonec veškerému nátlaku podvolil a většina zákonodárců, včetně členů demokratických stran, nové pořádky posvětila. Akční výbory jako hlavní prostředek „očištění“ společnosti se ukázaly jako nesmírně efektivní, propaganda fungovala, volby na konci května toho roku se podařilo zmanipulovat. Puč příliš nezkomplikovala ani smrt Jana Masaryka, který byl vzdor zakořeněným mýtům ochotný s KSČ spolupracovat a podle některých aktérů dokonce snil o roli hlavy státu. A přece tu bylo něco, co komunisté podcenili: mocenská gravitace Moskvy. Stála za první lží nového režimu, když Klement Gottwald ještě jako předseda vlády veřejně odmítl kolektivizaci zemědělství. Tvrdá sovětská linie razící doktrínu zostřování třídního boje však stála i za politickými procesy a zejména za militarizací ekonomiky, jež stáhla Československo v padesátých letech do hluboké hospodářské krize. Jak platilo ještě v osmdesátých letech, také politické uvolnění muselo být inspirováno Kremlem. A tak zlom nastal Stalinovou smrtí, shodou okolností bezprostředně následovanou smrtí Gottwaldovou. Silová konfrontace ustoupila „soupeření idejí“, ekonomická křivka se obrátila a režim se stabilizoval. ISBN 80-7185-264-3 (soubor)

Naši předci byli v minulém století vystaveni těžkým dějinným zkouškám. Doba jim nepřála, do jejich životů zasáhly dva totalitní režimy, které zásadním způsobem proměnily českou společnost. Osudy lidí byly bohaté, rušné a plné zvratů. Jak vypadala situace v Protektorátu Čechy a Morava z pohledu nacistických bezpečnostních složek? Jakou roli sehráli vojenští duchovní v československé zahraniční armádě? Jak unesli břímě zodpovědnosti v těžkých časech starostové města Klatov? Jak se promítly československé reálie do karikatury, satiry a publicistiky vysídlených Němců? Čím si prošli lidé v komunistických kriminálech? Jak se utíkalo z vězení v éře stalinského Československa? Jak se Volyňští Češi zapojili do odboje proti komunistickému režimu v ČSR? Jaký vliv měla Československá televize v šedesátých letech na liberalizaci společnosti? Jak vypadal pokus o reformu bezpečnostního aparátu za pražského jara? Používala komunistická tajná policie toxikomanii jako zástupný důvod při stíhání stoupenců undergroundu? Činoherní studio v Ústí nad Labem jako „ostrov pozitivní deviace“ za husákovské normalizace? To jsou témata kolektivní monografie převážně z pera nejmladší generace historiků z ústecké univerzity.

Hubert Ripka (1895–1958) patřil k důležitým osobnostem moderních československých dějin, které upadly neprávem v zapomnění. Byl významným politikem a žurnalistou, jenž ze všech sil bojoval za demokracii a nezávislost Československa. Narodil se roku 1895 na Moravě, v Kobeřicích nedaleko Slavkova, své mládí a většinu aktivního života však strávil v Praze, kde vystudoval gymnázium a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Stal se novinářem a později patřil k nejbližším politickým spolupracovníkům Edvarda Beneše, který jej pověřoval tajnými misemi do Bělehradu, Berlína, Paříže i Londýna. Ve snaze zajistit nezávislost republiky se Ripka na pokyn Beneše orientoval stále více na Sovětský svaz a patřil k průkopníkům československo-sovětského spojenectví a spolupráce. V roce 1938 odešel do exilu a v Londýně a v Paříži začal organizovat zahraniční odboj. Stal se členem Benešovy československé exilové vlády a v roce 1945 se vrátil do osvobozené republiky, kde byl ministrem zahraničního obchodu a vlivným funkcionářem Československé strany národně socialistické. Byl iniciátorem nepovedené demise nekomunistických ministrů v únoru 1948. Dobrodružným způsobem se mu podařilo uprchnout do exilu, kde se zapojil do boje za svržení komunistického režimu ve vlasti a obnovení československé nezávislosti.

Sto let od smrti rakouského císaře Františka Josefa I. je výročím, které stojí za hlubší reflexi. Františkova smrt předznamenává pozdější pád habsburské rakousko-uherské monarchie, kterou silně otřásala řada národnostních konfliktů. Do sborníku přispěli Jiří Weigl, Jan Galandauer, Milan Hlavačka, Aleš Valenta, Robert Kvaček, Jiří Pernes, Jindřich Dejmek a Václav Junek. V přílohách je provolání Františka Josefa I. „Mým národům“, přednáška Josefa Pekaře pronesená u příležitosti smrti rakouského mocnáře a výklad historika a diplomata první republiky Jana Opočenského. Sborník doplňuje rozsáhlá fotografická příloha. Editorem je Marek Loužek.

Morava je jednou z historických zemí Koruny české. Po krátkém období nezávislosti v 8. až 10. století, kdy dokonce pod označením Velká Morava či Velkomoravská říše hrála velmocenskou roli ve střední Evropě, stala se Morava v důsledku útoku kočovných Maďarů a následných událostí součástí českého státu. Od 11. století se nacházela pod vládou Přemyslovců, jejichž mladší synové zde vládli jako moravská knížata, toto soužití však nebylo vždy bezproblémové. V roce 1142 vyvrcholil konflikt mezi moravskými knížaty a českým panovníkem Vladislavem II. povstáním, v němž byli Moravané – přes počáteční úspěchy – poraženi. V září 1182 císař Fridrich Barbarossa vyhlásil Moravu markrabstvím, nezávislým na Čechách, markrabské hodnosti se Morava těšila až do roku 1918. V období vrcholného středověku došlo k opětovnému sjednocení s Čechami, Morava si však postupně budovala svoji vlastní samosprávu, která existovala až do vzniku Československé republiky a která se vyvíjela a proměňovala.