Pravda – dcera času

Myšlenka pokroku poznání není samozřejmá a obvykle se předpokládá, že do filosofie a vědy přišla zvenčí, například prostřednictvím sekularizace eschatologie. V této knize je pokrok poznání chápán jako specifický typ epistemologie, který zdůrazňuje čas jako klíčový faktor při utváření vědění o přírodě. První část se zaměřuje na vztah mezi věděním a časem v renesanční filosofii a vědě, přičemž se ukazuje, že v této době neexistovalo preskriptivní pojetí pokroku, neboť víra v antropocentrickou teleologii zahrnovala možnost dosažení potřebného poznání. Druhá část popisuje, jak raně novověká filosofie a věda odmítly teleologické a vitalistické pojetí světa a nahradily ho představou nekonečného kontingentního univerza. Třetí část se věnuje základním prvkům epistemologie pokroku, jak je rozvíjeli F. Bacon, G. Galilei a R. Descartes, kteří věřili v budoucí završený pokrok poznání. Poslední část analyzuje genezi myšlenky nekonečného pokroku, která se v druhé polovině 17. století stala svým vlastním cílem, což je doloženo pracemi představitelů Royal Society a dobovými kontinentálními autory. Závěr naznačuje, jak se myšlenka pokroku na konci 17. století přenesla z přírodních věd na lidského ducha a celé lidstvo.