Můžeme jen milovat

Meer over het boek

Druhá adolescentní sbírka Jana Spěváčka Můžeme jen milovat je vystavěna jako dvojhlas. Jedna linie (Pišmo) sleduje soustředěnou „krizovou cestu“ vnitřní krajinou Žďáru nad Sázavou – vědomě navazující na tradici křížové cesty, ale přeloženou do současného, osobního jazyka. Druhá se pohybuje volněji: fragmentární, zdánlivě rozptýlené zápisy, pêle-mêle výpovědí, které skládají paralelní proud vědomí. Oba cykly se pravidelně střídají a vrství, čímž vzniká napětí mezi dvěma rovinami – jednotlivé vrstvy se prostupují, vracejí a posouvají význam. Pojivem není nic menšího než láska: poslední, a tudíž jediná možnost orientace ve světě, který se neustále proměňuje. Aby autor zamezil zbytečným nadinterpretacím slova pišmo, podotýká, že základním vodítkem budiž spojení slov písmo a pižmo. Ale jak podotýká antropolog František Burda: U sloves existují tvary jako letmo (od letět) nebo stojmo (od stát). Pišmo by tedy teoreticky znamenalo „způsobem psaní“ nebo „v sedě u psaní“. Pokud bych chtěl říct, že s někým komunikuji výhradně psaním (a ne mluvením), věta by zněla: „Dohodneme se pišmo.“ Ale písmo/pižmo je taky skvělý. Voní i smrdí podle toho, jestli miluješ. To psaní musíš prostě vyčenichat a ne pochopit/rozumět. Jako s jazzem a se vším uměním. Pořád dokola poslouchat „já tomu nerozumím“. Hovno! Musíš čenichat, ne rozumět, vole!