Matky

Meer over het boek

Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let, začíná zpověď starého muže. Vypravěč příběhu je jako Cháron, jako námořní kapitán, který viděl tonoucí, umírající i ty, které moře záměrně vyvrhlo, přestože se urputně bránili. Jeho manévrovacím prostorem je kamrlík – vrátnice nemocnice, kde strávil celý svůj dospělý život. Jeho vzpomínky však neznají místo ani čas, rozprostírají se přes celé století; před jeho očima defilují dějiny jako dlouhý zrezivělý vlak. Petr Ramon je očitý svědek. A sběratel předmětů. Na vršek registrační skříně ukládá věci, které někdo ztratil, někde zapomněl. Stačí je zahlédnout, stačí se dotknout – každá drobnost iniciuje vyprávění, nastaví stav mysli, vstoupíme do děje spolu s ní. Nejprve je tu válka a zlaté vlasy Věry Mossesové; pak přestoupíme do doby, kdy ještě nebylo možné na krutost zapomenout, a pak k časům, kdy bolest náhle ustoupila jak horečka. Léta sedmdesátá, léta devadesátá. Před našima očima metastázuje kaleidoskop ženských postav. Některé mají děti. A musí se jich nedobrovolně vzdát. Některé nemůžou mít děti, a trpí. A některé je jednoduše mají. Desítky let procházejí kolem vrátnice, kolem strážce brány, různé ženy a zanechávají stopu, znak. Na konci milénia, u konce s dějinami, se film zpomaluje a krouží zpět. Petr Ramon začíná mluvit sám o sobě. A o své matce. A o Emilovi. Poslední slova tisíciletí, nový příběh.