Tomáš Hermann Volgorde van de boeken

Předkládaná kniha se zabývá zčásti bagatelizovaným fenoménem komunistické výchovy. Záměrem autorů bylo uchopit a popsat „utváření nového socialistického člověka“ jako komplexní program zaměřený na jedince prakticky celoživotně, byť samozřejmě v různých životních fázích s odlišnou intenzitou. Právě tato všudypřítomnost specifických forem ideologického vzdělávání a formování činí z komunistické (politické, ideologické) výchovy významný prvek sociálních a kulturních dějin druhé poloviny dvacátého století. V šesti kapitolách autoři popisují komunistickou výchovu jednak z hlediska celospolečenské relevance (ideologie marxismu-leninismu, ateizace), jednak ve vztahu k různým cílovým skupinám (děti, vysokoškoláci, pracující, ženy).

Monografie je věnována československému disentu v časech komunistického režimu, demokratické revoluce a liberální transformace. Její tematický a obsahový rámec ohraničují mezníky „obnovení pořádku“ po srpnu 1968, vzniku Charty 77, pádu komunistického režimu v listopadu 1989 a manifestací občanského neklidu v letech 1999–2000. Jejím cílem je představit disent jako politický, kulturní a duchovní faktor působící až do našich dnů. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány disidentskému legalismu a zrodu právního odporu; politickým perspektivám socialistické opozice po sovětské okupaci; vlivu a rezonanci disidentských myšlenek v československé společnosti; svobodnému filosofickému myšlení v podmínkách vnější nesvobody; názorovému a politickému profilování disidentů po pádu komunistického režimu; možnostem a limitům morálního vzdoru vůči politice jako technologii moci v podmínkách komunistické diktatury i liberální demokracie. Autoři vycházejí z intelektuálních dějin a dějin politického myšlení, z kritických pohledů na pozdně moderní společnosti; využívají archivních pramenů a sociologických šetření. Vedle obecnějších, teoreticky zakotvených úvah nabízejí vhledy mikrohistorického a personalistického charakteru.

Čtvrtý svazek se zaměřuje na významné osobnosti z biologických a biochemických oborů. Mladší kolegové Juraj Iványi a Jan Svoboda přibližují život a práci Milana Haška (1925–1984), jehož teorie imunologické tolerance a ideologizace genetiky v 50. letech 20. století měly zásadní vliv. Karel Raška ml. (*1939), syn známého epidemiologa Karla Rašky (1909–1987), sdílí vzpomínky na svého otce a své vlastní zkušenosti jako lékař, molekulární virolog a imunolog v USA. Jan Svoboda (nar. 1931) se zamýšlí nad vzdělaností a demokracií a připomíná své objevy v buněčné a virové genetice, včetně výzkumu retrovirů. Mikrobioložka a molekulární genetička Helena Kopecká (nar. 1931) se dělí o své zkušenosti z exilu a podíl na vymýcení dětské obrny. Helena Illnerová (nar. 1937), první žena v čele Akademie věd ČR, se věnuje biologickým hodinám a pedagogice. Biochemička Eva Zažímalová (nar. 1955) hovoří o rostlinných hormonech a své lásce k filmování a koním.

Dílo přináší třicet portrétů různorodých osobností české vědy a vzdělanosti 20. století v pěti svazcích a na pěti DVD nosičích. Výsledkem tříletého projektu, na němž spolupracovaly Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Filozofická fakulta Univerzity Pardubice, je netradiční představení tvůrčího života vědců prostřednictvím audiovizuálního dokumentu a rozhovorů, které obohacují české intelektuální dějiny. Publikace zahrnuje osobnosti od filosofů po vědce přírodních věd, přičemž se zaměřuje na ty, kteří studovali v 50. letech a zahájili kariéru v 60. letech, reflektující proměny českého akademického prostředí a zkušenosti s vězněním a exilem. Obsahuje také portréty tří bývalých předsedů Akademie věd ČR a připomíná méně známá témata a postavy. Každý svazek se skládá ze šesti tematických kapitol. První svazek se zaměřuje na osobnosti humanitních a společenských věd, druhý na nežijící badatele ve společenských disciplínách, třetí na přírodovědce, čtvrtý na biologii a medicínu s důrazem na roli žen ve vědě, a pátý na techniku, matematiku a veřejnou angažovanost, včetně vlivu německojazyčné vědy v českých zemích.

Pátý svazek se zaměřuje na významné osobnosti české vědy a kultury. Historik Miloš Hořejš představuje Emila Kolbena (1862–1943), vynálezce a podnikatele. Jiří Bičák, expert na teorii relativity, připomíná Alberta Einsteina a jeho pražské působení v letech 1911–12, včetně jeho spolupráce s matematikem Georgem A. Pickem (1859–1942), který se podílel na matematizaci obecné teorie relativity. Dále se přesouváme k Bohumilu Němcovi (1873–1966), významnému rostlinnému fyziologovi a politikovi, jehož odkaz přibližují jeho vnuk Ivan Šmíd, historik Jan Janko, přítel a lékař Josef Koutecký a žák Jan Krekule (nar. 1931), který se stal uznávaným rostlinným fyziologem. Josef Koutecký (nar. 1930), zakladatel československé dětské onkologie, je také milovníkem výtvarného umění a hudby. Konečně, experimentální fyzik Stanislav Vepřek (nar. 1939), působící od 70. let ve Švýcarsku a Německu, se zabývá boronizací v tokamacích pro výzkum nukleární fúze a nanokrystalickým křemíkem či supertvrdými nanokompozity.

Druhý svazek představuje badatele společenských věd a věd o člověku. Americký antropolog a lékař českého původu Aleš Hrdlička (1869–1943) je znám svou teorií jednotného původu a osídlení amerického kontinentu z Asie, přičemž jeho postavu přiblíží kurátor Hrdličkova muzea člověka Marco Stella. Následuje portrét biologa a filosofa Emanuela Rádla (1873–1942), jehož význam zprostředkují potomci jeho kolegy Jaroslava Šimsy (1900–1945). Ekonom Lubomír Mlčoch (nar. 1944) se zaměří na Karla Engliše (1880–1961), prvorepublikového ministra financí a guvernéra Národní banky. Renesanční osobnost Zdeňka Horského (1929–1988), historika přírodních věd, přiblíží astrofyzik Jiří Grygar, filosof Stanislav Sousedík a klasický filolog Filip Karfík. Další stať se věnuje Janu Patočkovi (1907–1977), významnému českému filosofovi, jehož aktuálnost představí profesor Renaud Barbaras a doktorandka Eliška Luhanová. Nakonec se nakladatel Robert Krumphanzl, biolog Stanislav Komárek, Stanislav Sousedík a Filip Karfík zaměří na Jiřího Němce (1932–2001), psychologa a filosofa, jehož činnost významně přispěla k kulturní a duchovní obnově české společnosti.

Třetí svazek se zaměřuje na významné osobnosti chemie. První kapitola se věnuje anorganickému chemikovi Bohuslavu Braunerovi (1855–1935), který přispěl k celosvětovému přijetí Mendělejevova periodického systému prvků. Otto Wichterle (1913–1998), představitel organické chemie, je vzpomínán svými žáky za jeho přípravu a aplikace moderních plastických hmot, jako jsou kontaktní čočky a implantáty. Dále se vypráví o Rudolfu Zahradníkovi (nar. 1928), fyzikálním a teoretickém chemikovi a bývalém předsedovi Akademie věd ČR, který sdílí své zkušenosti z badatelského života. Generační kontinuita pokračuje s Josefem Michlem (nar. 1939), jehož příspěvky v oblastech fyzikálně organické a kvantové chemie jsou významné, a který působí v USA a Praze. Michael Heyrovský (nar. 1932) vzpomíná na svého otce Jaroslava Heyrovského (1890–1967), laureáta Nobelovy ceny za chemii za objev polarografie. Poslední kapitola se věnuje Zdeňku Hermanovi (nar. 1934), který sdílí své zkušenosti z fyzikální chemie a hmotnostní spektrometrie, stejně jako svou vášeň pro umění.

První díl série publikací Homines scientiarum se zaměřuje na významné české vědce a filosofy 20. století v oblasti humanitních a společenských věd. Stanislav Sousedík, katolický filosof a žák Jana Patočky, sdílí své životní peripetie a cestu českou filosofií, zejména barokní. Historik František Šmahel, expert na husitskou dobu, vypráví o historii pražské univerzity a o škole života během komunistické totality, kdy pracoval v dolech. Karel Hrubý, sociolog a politolog, vzpomíná na období nesvobody, komunistické věznění a emigraci do Švýcarska, kde se angažoval v exilové ČSSD a ve Společnosti pro vědy a umění. Filip Karfík, filosof a klasický filolog, přibližuje svou cestu od nočního hlídače a studenta bytových seminářů k profesuře na Université de Fribourg. Erazim Kohák, filosof, vzpomíná na návrat z amerického exilu a otevírá témata svého filosofického myšlení. Závěrečný portrét představuje archeologa Jana Klápště, který se zaměřuje na mosteckou krajinu, krajinu bez paměti.

Publikace Koperník a české země přináší výbor ze studií a článků předního českého historika vědy Zdeňka Horského. Shrnuje výsledky autorova mnohaletého bádání soustředěného kolem problematiky formování novověké evropské vědy a vývoje kosmologie a astronomie 15. až 17. století. Soubor tématicky postupuje od vztahů filosofie a přírodních věd, přes kosmologii renesančního platonismu, dílo Mikuláše Koperníka a jeho recepci v českém prostředí, vědeckou kulturu české renesance až k vědě 17. století. Uzavírají ho pak Horského metodologické a zobecňující úvahy o vývoji věd a jejich historiografii. Soubor zahrnuje texty dříve již vydané i dosud nepublikované a širší čtenářské obci nedostupné. Představuje tak nový, monograficky uspořádaný celek studií, které jsou stále aktuální a mimořádně cenné nejen pro filosofii a dějiny vědy, ale i pro kulturní dějiny či historii idejí. Publikaci doprovází úvodní studie o díle, působení a odborném přínosu autora. Uspořádali a k vydání připravili Vojtěch Hladký, Tomáš Hermann a Iva Lelková.

Kniha poprvé vyšla v roce 1910 – neanonymně, v českém překladu a s komentářem Emanuela Rádla. Podruhé vyšla v novém zkráceném překladu Jaromíra Loužila a s jeho doslovem roku 1987. Jedná se o klasické dílo české literatury poloviny 19. století, které mělo historickou smůlu v tom, že vyšlo anonymně, daleko od Prahy a německy. Dá se číst jako pohled na evoluci před Darwinem i jako filosofický či poetický doplněk díla K. H. Máchy či B. Němcové, se kterými souzní. Je to také nejfilosofičtější dílo, vyznání a syntéza životních názorů nejvýznamnějšího českého přírodovědce 19. století. Purkyňův spis je zároveň součástí úvah, jakými se Evropa i Amerika zabývaly kolem bouřlivého a revolučního roku 1848, aby v proudu změn pochopily své místo. Kniha vychází v nově upraveném a úplném překladu, s poznámkami ze tří století. Ilustrace Kateřiny Piňosové podtrhují nadčasový rozměr textu. Připojený soubor esejí a statí filosofujících přírodovědců a historiků z vícero stran přibližuje Purkyňův text, ať z hlediska souvislostí doby jeho vzniku, nebo inspirací pro dobu naši.