Petr Vopěnka Volgorde van de boeken

Pro matematiku dvacátého století je příznačné, že její hlavní proud zkoumající a zároveň aplikující nekonečno, byť v bizarních ideálních světech, je založen na klasické Cantorově teorii nekonečných množin. Ta sama se pak opírá o problematický předpoklad existence množiny všech přirozených čísel, jehož jediné - a to navíc teologické - odůvodnění bývá zamlčováno a vytlačováno do kolektivního nevědomí. Kniha nejprve zkoumá teologické základy, z nichž klasická teorie množin vznikla a na nichž se rozvíjela. Autor varuje před nebezpečími skrytými v konstrukci teorie množin, která lze vysledovat v pracích některých významných matematiků, jakož i v jeho vlastních pracích. Poté předkládá argument o absurditě předpokladu existence množiny všech přirozených čísel. Autorem budovaná nová infinitní matematika není však jen pouhou negací současných názorů a předpokladů. Naopak, jeho teorie je vedena opatrnou snahou o nová překračování obzoru ohraničujícího antický geometrický svět a předmnožinovou matematiku a snaží se o těsnější korespondenci s přirozeným reálným světem kolem nás. Druhá polovina textu je věnována rehabilitaci nekonečně malých veličin i jejich zásadní role v matematické analýze.

Páteří, byť často skrytou, veškeré infinitní matematiky od jejích počátků až do dnešní doby jsou reálná čísla. Také v nové infinitní matematice hrají tato čísla klíčovou roli. Umístili jsme je až na samu hranici antického geometrického světa, kde by měla zachycovat jeho soudržnost a kontinuitu. Na rozdíl od klasické matematiky ale neklademe tuto hranici až do nějakého strnulého absolutního nekonečna, ale vykládáme ji jako obzor, i když jen jako obzor geometrický. Tím jsme si takříkajíc uvolnili ruce k manipulacím jak s touto hranicí, tak s čísly na ní ležícími. Tak především vhodným posunutím geometrického obzoru lze provést diskretizaci reálných čísel. To znamená vyložit celou třídu reálných čísel jako podtřídu jisté konečné množiny ležící na vhodném posunutém obzoru. Některé kapitoly této knihy lze považovat za úvod k teorii diferenciálů funkcí jedné i více proměnných, k teorii distribucí, analysis situs, a podobně.

Newtonův a Leibnizův objev infinitezimálního kalkulu je dodnes považován za jeden z největších výdobytků lidského ducha. Je tomu tak právem, neboť matematika jím obdržela metodu nevídané účinnosti, která jí umožnila získávat poznatky výrazně překračující obzor do té doby obvyklého geometrického názoru a novověká evropská přírodověda nepostradatelný nástroj, jemuž vděčí za nejeden ze svých triumfálních úspěchů. Klasická množinová infinitní matematika nekonečně malé veličiny zatracovala a snažila se je z matematiky odstranit. Těžce vydřené výsledky tohoto experimentu zakryly průzračnou povahu nekonečně malých veličin. V této knize je diferenciální počet založený na nekonečně malých veličinách rehabilitován. Užitím výsledků z předcházející knihy lze původní infinitezimální kalkul rehabilitovat v celém rozsahu.

Neexistencí množiny všech přirozených čísel infinitní matematika nekončí. Množství nových hodnotných podnětů jí nabízí reálný svět a nemusí je tedy hledat v nějakém bájném absolutním nekonečnu. Již v přirozeném reálném světě je v syrové podobě nekonečno přítomné v neurčitosti a vůbec v neostrosti jevů. Ostatně, pokud jsou poznatky dosavadní infinitní matematiky vůbec aplikovatelné, pak právě na tyto jevy. V idealizované podobě lze pak tyto jevy přirozeného reálného světa uložit do antického geometrického světa, tak jak do něj byly při jeho vzniku uloženy idealizované jevy tvaru a velikosti. V této knize autor podrobněji zpracovává především dva různé druhy těchto jevů.

Zakladatel klasické teorie množin, Georg Cantor, věděl již v roce 1899, že obor všech transfinitních ordinálních čísel není aktualizovatelný. To znamená, že tento obor nelze nahradit množinou vůbec všech těchto čísel. Každou množinu ordinálních čísel lze totiž prodloužit o další takováto čísla. Předvedení neaktualizovatelnosti oboru všech přirozených čísel obsažená v této knize není ani zdaleka tak jednoduchou a nadto snadno akceptovatelnou záležitostí, jako je tomu v případě transfinitních ordinálních čísel. Téměř celá infinitní matematika dvacátého století se totiž o množinu vůbec všech přirozených čísel opírá. Autorova cesta k vytčenému cíli vede Cantorovou teorií množin až k ultraproduktu. Ten mu pak umožnil definovat operátor ultraextenze, který naráz přetváří obor všech množin do nového oboru všech množin, stejně hodnotného, leč od výchozího oboru se lišícího délkou přirozených čísel. Díky tomu lze i množinu všech přirozených čísel prodloužit o mnoho dalších přirozených čísel.

Nekonečno, prostor a dimenze zdánlivě patří do matematiky od samého jejího počátku. Přesto se jich matematika chopila až na konci 19. století a teprve od 20. století jim věnuje samostatnou disciplínu – obecnou (množinovou) topologii. Ta rozšiřuje poznatky (klasické) teorie množin tak, aby bylo možné vytvořit pro celou matematiku jednotný vysvětlující rámec. Jak napsal Maurice Fréchet, jde o „takový obecný pohled, který obsáhne všechny tyto jednotlivé případy“, tj. algebru, analýzu i geometrii. První část knihy systematicky probírá hlavní témata topologie. Začíná metrickými prostory, následně podává ekvivalentní vymezení topologie, sleduje axiomy oddělování a spočetnosti, tematizuje Tichonovův součin či -obal a vrcholí obecnou metrizační větou. Snahou při dokazování všech tvrzení je udržet co nejvíce na zřeteli názornou matematiku. Druhá část se zabývá historickým vývojem této disciplíny prostřednictvím studia prací uveřejněných v odborných časopisech a také skrze příběhy samotných topologů od Poincarého či Lindelöfa až po Smirnovači Dieudonného. Ukazuje se, že topologie byla ovlivněna filosofickými směry 20. století, jakými byly realismus, existencialismus nebo strukturalismus; sama si přitom vytvořila intuicionismus, logicismus či formalismus.

Kniha umožňující sdílet velký příběh počátků a následující mocnosti a moci matematiky. Brilantní matematické úsudky formulované s historickou znalostí a filosofickým přesahem. Tento titul doplňuje slavné autorovy Rozpravy s geometrií i některé další.

Pro matematiku dvacátého století je příznačné, že její hlavní proud nekonečno zkoumající a zároveň aplikující, byť v bizarních ideálních světech, je založen na klasické Cantorově teorii nekonečných množin. Ta sama se pak opírá o problematický předpoklad existence množiny všech přirozených čísel, jehož jediné – a to navíc teologické – odůvodnění bývá zamlčováno a vytlačováno do kolektivního nevědomí. I když autor uvádí některá důrazná varování znamenitých matematiků před nebezpečími skrytými v současné infinitní matematice, není jím budovaná nová infinitní matematika jen pouhou negací současných názorů a předpokladů. Naopak, ta infinitní matematika, do níž předběžným úvodem je tento spisek, je vedena opatrnou snahou o nová překračování obzoru ohraničujícího antický geometrický svět.

Podtitul: 27 filosofických disputací Kniha profesora Petra Vopěnky Hádání v hospodě je mimořádně zdařilým příkladem živého neakademického filosofování. Rámec „totalitní hospody“ autorovi posloužil nejen jako připomínka života doby minulé, ale i jako východisko k vyjádření řady originálních a hlubokých myšlenek určených pro naši současnost. Neobyčejně podnětné, živě psané a myšlenkově dramatické dialogy tak potěší každého, kdo dokáže prožít radost z poznávání. Prorežimní vědec-technokrat, samorostlý myslitel topič, farář bez státního souhlasu a starý zahradník zde diskutují o povaze reality, smyslu vědy, buddhistické nirváně, středověké vizi vesmíru, duchovním životě rostlin a o řadě dalších pozoruhodných věcí. I sem, do světa hospody, však stále naléhavěji vstupuje vnější svět: cenzura, zákaz pobytu, Charta 77. Příběh hledání pravdy vrcholí a oba světy se nakonec prolnou. Co bude dál?