Já, François Villon

Meer over het boek

Jsou básníci, kteří žijí jednak svými nestárnoucími verši, jednak jako mýtus. To je bezpochyby případ francouzského básníka Françoise Villona, jehož si zásluhou brilantních překladů Otokara Fischera také česká literatura takřka přisvojila s láskou nemenší, než s jakou ho kdysi osvojil jeho vzácný pěstoun Guillaume Villon, vzdělaný kaplan kostela Saint-Bénoît-le-Bétourné, a přijali všichni prokletí 19. století. Villonovy verše navíc ožily ještě v Baladě z hadrů V+W a vryly se do českého povědomí už definitivně. Pařížský rodák, jehož verši vrcholí francouzský literární středověk, jako by se v Čechách znovu narodil v první polovině 20. století a dodnes promlouvá k novým generacím čtenářů vzácně blízkou řečí, v níž se mísí úsměv, úsměšek, posměch, výsměch a bolestný škleb. Čí humor bychom už měli nazývat šibeničním, ne-li žerty toho, kdo skutečně o vlásek unikl šibenici, toho, kdo s titulem univerzitního magistra svobodných umění sklouzl mezi tuláky a zločinecké podsvětí, toho, kdo dokáže mísit bravurní básnickou formu vysoké dvorské poezie s obhroublým obsahem a zločineckou hantýrkou a metafyzickou úzkost s takřka romantickou vzpourou? Úvodní studii, životopis a ediční poznámky napsal Jozef Felix.