O kráse

Meer over het boek

Poměrně čitelný dialog, zabývající se rétorikou z hlediska estetického. Sokrates se prochází s Faidrem, jdou podél říčky a usazují se ve stínu vzrostlého platanu, tam, kde votivní figurky ukazují místo zasvěcené nymfám. Faidros pronáší řeč, kterou získal od Lysia a která hlásá,že je třeba být po vůli spíše nemilujícímu, než milujícímu. Argumenty jsou tam chatrné, řeč působí spíše jako nadsázka a cvičení toho, jak lze podpořit cokoliv, snést "důkazy", takže není divu, že Sokrates protestuje proti formální i obsahové stránce. Po chvíli dohadování pronáší Sokrates řeč svoji, podle jeho názoru lépe postavenou. Nejprve je prý třeba přesně znát, čeho se úvaha týká, a tak rozebírá, co je láska (žádost) že v nás jsou dva vládnoucí činitelé - žádost rozkoší a mínění rozumu, jenž směřuje k největšímu dobru. Dále pokračuje tím, jak milovník svého milovaného nesnese silnějšího a udržuje jej v izolaci, aby o něj nepřišel. Brání mu ve stycích prospěšných, zejména s filosofií. Tohle a další důkazy působí rozumně.